Světový den manželství : Když nemáme rádi sami sebe, vztah nemůže být nikdy rovnocenný
V neděli 12. ledna jsme si připomněli Světový den manželství. Tento významný den nemá pevně stanovené datum a připadá vždy na druhou lednovou neděli. V posledních letech však přibývá rozvodů a takzvaných „slepovaných“ rodin. Proč tomu tak je, jak si udržet vztah a co dělat, když se to nepovede?
„Běžíme tak rychle, že nemáme prostor zastavit se a vnímat, co se děje,“ míní vztahová koučka Lucie Mucalová.
Lucie, kdy mají manželé krizi, co je dobré udělat pro to, aby ji společně překonali?
První, co mě napadá, je partnerský vztah vnímat. Nebrat ho jako něco hotového, co se o sebe samo postará. Nepostará. Tedy ne trvale. Protože pokud vztah vnímáme, máme šanci uvidět, ucítit, že je něco jinak. Že nám v něčem není dobře. Že se vytrácí společný čas. Že doteků ubývá. Pokud si vztahu nevšímáme, protože máme přeplný život něčím jiným, je zde riziko, že v této „slepotě“ už probíhá hluboká krize. Že si jeden z partnerů odchází dosycovat to, co mu chybí, někam jinam. Že si to vlastně vyřešil po svém, protože vnímal, že stejně jeho „výkřiky“ a nespokojenost nevnímáte. A opravdu se ve své poradenské a koučovací praxi potkávám s tím, že jeden z partnerů je naprosto v šoku z toho, co se děje. Že je krize tak dlouhodobá a hluboká. Jakoby jim zrychlenost, moc práce, málo energie, úplně oslepily oči.
Rozvodů přibývá, v čem myslíte, že je největší problém současné rozvodovosti?
Rychlost dnešní doby. Běžíme tak rychle, že nemáme prostor se zastavit a vnímat, co se děje. Z té životní rychlosti jsme často tak vyčerpaní, že už nám ani nezbývá energie na vědomý čas s partnerem. Máme možnosti. Dělat práci, co nás baví, stavět obrovské domy, jezdit na luxusní dovolené, rozvíjet se. Vše má své ale. Je toho tolik, že to také vyžaduje obrovské nasazení k tomu, tento život ustát. Často už nám nezbývají síly na opravdové žití vztahů. Zajišťujeme existenční stránku, makáme na sobě, abychom byli lepší a lepší, ale už pak nemáme odkud pro vztah brát. A vztah přece žije, tak proč mu dávat pozornost, když je tolik jiné práce a povinností.
A stále si myslím, že nám to ani „nedochází“, že by právě náš vztah mohl umřít. Někde v sobě všichni víme, že o vztahy (jakékoli) se musí pečovat. Ale v tom našem životním rychlíku na to zapomínáme a dáváme energii jinam. A tohle jsou právě ty okamžiky, kdy může vzniknout hluboká krize. Kdy jsou dva lidi vedle sebe, ale ne spolu. Kdy jsou možná úžasní rodičové, do dětí dávají veškerou poslední energii, ale pro partnery už není prostor. Umíme se starat o vztahy rodinné více než o ty partnerské. A to si myslím, je naše cesta k učení se. V tom všem si najít prostor pro nás dva, ženu a muže, dva parťáky, co se potřebují.
Jaké jsou rozdíly mezi námi a našimi rodiči či prarodiči, kteří třeba vydrželi v jednom svazku celý život? Proč je to dnes tak těžké?
Pojďme možná nehodnotit, proč tam to fungovalo a tady to nefunguje. Doba se proměňuje, životní styl lidí se mění. Zkusme naše prarodiče více vnímat. Co dělají, jak žijí, jak spolu tráví čas. Možná si více povídají, možná jsou více spolu, možná uvidíte letmé doteky, úsměvy jednoho na druhého. Možná si dovolí se pohádat a nedělají z toho konec jejich vztahu. Ráno se probudí a jsou spolu. Chtějí být spolu. A když promluví o svém mnohaletém vztahu, naprosto otevřeně řeknou, že procházel fázemi. Hezkými, těžkými, radostnými, bolestnými. Ale oba to chtěli zvládnout a ustát. Samozřejmě každý vztahový příběh je jiný. Má podobnosti, ale mnoho odlišností.
Naučme se pracovat s tím, kdo jsme my. Kdo náš vztah tvoří a co my dva potřebuje. Nervěme se násilně do škatulek, příruček, přesných tipů z knih, které zaručují láskyplný a pevný vztah do konce života. Tak lehké to nebude. Každý jsme originál a vytváříme originální vztahy.
Rozvodem život nekončí, říká Renata, která je potřetí vdaná a věří, že je to konečně napořád
Renata má za sebou dva rozvody. „První manželství byl takový vztah z rozumu. Celý můj život byl hodně nešťastný a on vypadal, že s ním budu mít klidný vztah. Jenže brzy se ukázalo, že jsme každý jiný. Naše povahy se doslova praly,“ vypráví Renata. Ani druhé manželství, ze kterého vzešly dvě děti, nevydrželo. Tentokrát byl problém v tom, že manžel toužil i po dalších ženách a Renaty si nevážil.
„Největší problém byl ve mně. Myslela jsem si, že ho změním, že mu to jednou dojde a budu pro něj ta jediná. Měla jsem o sobě tak nízké vědomí, že jsem v něm viděla víc, než to opravdu bylo. Přitom on byl vlastně stejný od začátku. I okolí mě varovalo, ale já to neviděla, protože jsem nechtěla. Odpuštění střídalo zklamání. Chvíle štěstí a naděje, že už toho konečně nechá, střídaly beznaděje. Dostala jsem se už do takového stavu, že jsem to už nebyla ani já. Já jsem milovala a on ne, od začátku. Dnes už to vidím zřetelně,“ pokračuje Renata ve vyprávění o svém druhém manželovi.
Kdy přišla ta pomyslná kapka? „Musela mě doslova ranit mrtvice, abych bouchla do stolu. Jakmile jsem s uzdravila, všechno mi došlo. On dělal vše na oko. Dělalo mu dobře se všude chlubit, jak se stará, jen aby ukázal, jaký je kavalír. Rozhodnutí odejít definitivně padlo ve chvíli, kdy jsem se na vlastní oči přesvědčila, jakou hlupačku ze mě dělá,“ dodává Renata.
Odejít od manžela pro ni byla obrovská úleva a sama dodává, že mu to ani zpětně nemá za zlé. On takový byl vždycky a je to jeho povaha. Navíc si uvědomuje, že všechno zlé je pro něco dobré. Renata neztratila víru a brzy se seznámila s mužem, kterému nedávno řekla své ANO a věří, že už to bude na celý život.
Co vzkazuje ženám, které jsou nyní v podobné situaci jako ona před rokem?
„Ať si uvědomí, že osud mají ve svých rukou. Rozumím jim, ale i když teď nevidí východisko ani vidinu lepšího života, věřte, že na vás čeká člověk, který si vás bude vážit. Věřte mi, vidím to na svých dětech. Pevně doufám, že vás všechny, které toužíte po opravdové lásce a trápíte se, inspiruji a dodám vám odvahu žít si svůj vlastní život od začátku a lépe. Nikdo jiný to totiž nezmění, jen vy,“ uzavírá.
Sebeláska je klíčem ke šťastnému vztahu, říká psycholožka Ella Hrubá
Ello, co si představit pod pojmem sebeláska a proč je podle vás tak důležitá?
Pokud chceme být šťastný ve vztahu, musíme mít rádi sami sebe. Sebeláska však není koupit si nové
boty, ale umění postavit se sama za sebe, být si oporou, kamarádkou, rádcem a spolehlivým partnerem. A to je velmi důležité nejen ve vztahu s partnerem, ale i v ostatních vztazích. Jak se chováme sami k sobě, jak se respektujeme a přijímáme, tak se ostatní chovají k nám, podle velmi jednoduchého principu. Co vyzařuji, to dostávám. Jak se mám ráda, tak jsem milována. Jak se respektuji, tak jsem respektována.
Hraje sebeláska i svou roli v partnerství? Obecně si říkám, že se mnohé ženy podceňují a partneři si jich pak neváží, je to tak?
Pokud nemám ráda sama sebe, jsem ve vztazích nucena čelit různým situacím, které v podstatě mají jediný úkol – nebýt blbá a naučit se mít ráda. Partner je největším učitelem, až ho mnohdy vidíme jako našeho nepřítele, který s k nám nechová vždy hezky. Ženy se naučily svalovat podle mě však jsem já sama zodpovědná za svůj život, tak proč bych měla obviňovat někoho druhého za to, co se mi děje? Takže jak docílit zdravého sebevědomí ve vztahu? Prostě přijmout partnera jako učitele, brát ho jako zrcadlo, které mi ukazuje, kdo jsem, co se sebou nechám dělat, proč to dovolím, proč stále zůstávám, kde jsou mé hranice, jak z našeho vztahu profituji.
Jen dokonalým poznáním sebe sama mohu změnit situaci, ve které jsem. Sebepoznáním zvýším svoje sebevědomí, sebehodnotu a sebelásku. A pamatujte, nikdy nemůžete změnit nikoho jiného, tedy ani partnera, ale jen sebe a svůj přistup. A pokud partner nemá zájem o spolupráci, o společnou diskusi a najití řešení, jste to vy, kdo se může rozhodnout s ním zůstat, nebo odejít.
Může někdy znovuobjevení sebe samé zapříčinit její odchod od partnera, který si ji dostatečně neváží?
Ano, když se žena naučí mít se ráda, přestane dělat kompromisy. Uvědomí, co chce a trvá na tom, aby to dostala. Zní to velmi direktivně, je to myšlenkově ve smyslu. Mám ráda kávu s mlékem, a tak si přeji dostávat kávu s mlékem a nespokojím se s čajem. A po partnerovi chci kávu s mlékem. Pokud mu na mně záleží, přijme to a má pro mě vždy kávu s mlékem. Pokud je náš vztah v troskách a nezáleží mu na mně, stále mi dává čaj, pak se přece mohu rozhodnout, jestli to tak chci dále akceptovat, nebo je čas odejít.
Když se má žena ráda, není citovým žebrákem a vyděračem, aby ji ostatní milovali a přijímali, je nezávislá a také se podle toho tak rozhoduje. To je velký pokrok a skok. Ona si totiž váží sebe sama a podle toho jedná. Takže může i odejít. Pokud odejde a nezapracuje na sobě – bude jeho obviňovat z jejího nezdaru, potká zase dalšího „idiota“, který se bude chovat stejně. Znovu tak musím připomenout, že partner je náš učitel, jak se navrátit k sobě samé, jak se naučit mít se ráda, jak začít vidět svoji hodnotu a velkolepost, svoji božskost. A pokud ji žena objeví, najde sama sebe, je celistvou a celou ženou. A chce i celého muže. 🙂
