Byla jsem orlem mezi slepicemi.
Chtěla jsem létat.
Věděla jsem, že jsem orel a že létat umím. Pamatovala jsem si, jak je to krásné a inspirující. Cítit vítr v peří a nechat se šlehat větrem do očí.
Chtěla jsem létat.
Jenže jsem byla neustále přesvědčována, že jsem slepice. Ne nadarmo mi neustále můj táta připomínal, že jsem jen slepice.
A tak jsem se naučila kvokat jako ony, ale uvnitř vřela vášeň pro létání, cítila jsem, že tam nepatřím, že něco smrdí v království dánském.
Chtěla jsem létat.
I když stále cítím pachuť zklamání, že se mě ostatní snažili napasovat do formy. Do jejich představ o slepičím životě, do jejich životních zkušeností, do jejich víry co je a není možné.
Jejich urputnost zapříčinila pochyby o mně samé.
Sama sebe jsem zpochybnila, zpochybnila jsem svoji schopnost létat, jen abych byla přijímána stádem slepic. Z lásky ke slepicím jsem potlačila sama sebe. Všechna příkoří a výsměch jsem obrátila proti sobě, jen abych někam patřila, abych byla přijímána a milována. Ztratila jsem sama sebe.
Chtěla jsem létat.
I za cenu, že nebudu již více součást slepičího stáda, že se mi ostatní slepice budou vysmívat, že budu neoblíbená, že nebudu přijímána a milována, že zůstanu sama…
Chtěla jsem létat.
Létám.
V nebi je tolik orlů, kteří pochopili dříve než já.
Chtěla jsem létat, létám.
