odpusteni-je-darem-sama-sobe

Odpuštění je darem sobě sama

Téma odpuštění je stále horké, aktuální a pro mne jediná cesta ke spokojenosti a bezpodmínečnému přijetí a lásky.

Nejde odpustit jen trochu

Neustále se vedou diskuse jak to vlastně s tím odpuštěním je. Kdy jsme už odpustili a kdy jen trochu. Sama za sebe musím říct, že nejde odpustit jen trochu. To je jako s těhotenstvím, buď jsem těhotná a nebo nejsem, nemohu být tak trochu těhotná.

Všichni víme jaké pocity – zášť, nenávist, vztek, zlost v sobě chováme, když jsme neodpustili. Tyto negativní emoce nás vnitřně sžírají, aniž bychom si to uvědomili. Jsou jako jed a vždy se projeví ve formě nějaké nemoci, která nás postihne. Jsme totálně uzavřeni přijímání, naše schopnost přijímání je paralyzována.

Většinou náš největší nepřítel na cestě odpuštění jsme my. Ono totiž odpustit sobě samým je ten největší problém. Tedy alespoň pro mne byl. Odpustila jsem mé sestře a náš vztah je nejlepší na celé roky. Odpustila jsem mému tátovi, co bylo jako vylézt na osmitisícovku. A světe div se, můj táta jen kvete. Stále se prý usmívá, vypráví vtipy, okolí ho nepoznává. Nic jsem mu neříkala o odpuštění, jen se k němu jinak chovám. S láskou. Odpustila jsem mamince, která již víc jak 20 let nežije. Ale odpustit sobě to mi fakt nešlo.

Běžel mi v hlavě film …

Neustále mi v hlavě běžel film – co jsem měla udělat a neudělala, co jsem udělala a vlastně jsem udělat neměla. Co jsem chtěla udělat a nebo co jsme mohla víc udělat. Prostě neustále sebetýrání a sebetrýznění za chyby, které už dávno byly zapomenuty, avšak žily jen v mé hlavě. V důsledku toho jsem byla naprosto oddělená od sebe samé.

Až se to stalo.

Adventní neděle, slíbila jsem, že vyfotím světla vánočního města. Šla jsem do centra Vídně. Na Stephanplatz, a zašla jsem i do Stephansdomu, úžasného kostela. Je to moje nejmilejší místo, kde se mohu vyplakat, vyzpovídat, kde jsem byla v těžkých i veselých chvílích mého života ve Vídni.

Jakmile jsem vstoupila, zmocnil se mě takový zvláštní pocit a rozplakala jsem se. Seděla jsem v lavici a pomořila jsem se sama do sebe. A najednou mi bylo jasné, že jsem v životě neudělala nic špatně, že jsem se v danou chvíli zachovala tak, jak jsem nejlépe uměla. Že jsem ze sebe vydala jen to nejlepší. Mnohokrát jsem to slyšela, nebo četla v různých knihách, ale vlastní poznání má úplně jinou hodnotu.

A také jsem pochopila, jak jsem veškerou pozornost soustředila, abych zaujala a získala pozornost od mé maminky. Že jsem byla schopná otočit zeměkoulí, jen abych se zavděčila, získala více její lásky. Nevadí, že už není dávno mezi námi, tento program žil v mé hlavě doteď.

[highlight color=“autumn“ style=“style-2″]A nyní jsem sama maminka a vůbec nepotřebuju, aby se mi moje dcera zavděčovala a dělala jiné nesmysly, miluju ji pořád stejně ať, v životě udělá cokoliv.[/highlight]

A jak jsem tam tak seděla, slzy odplavily všechny emoce spojené s mým programem zavděčení se, trestání se za chyby, pocitem viny.

[highlight color=“autumn“ style=“style-2″]Nesmírně se mi ulevilo!!!! Bylo mi tak lehko, že jsem chtěla létat. Už vím, že mohu být šťastná, spokojená, milovaná, milující, že mohu být sama sebou, protože se mám ráda.[/highlight]

Síla odpuštění je hybnou silou šťastného života.

Komentáře

sdílejte tento článek

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on pinterest
Share on print
Share on email
Share on google
Share on twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.