Strach ze vztahu

Strach ze vztahu

Tenhle článek čtěte jen na vlastní nebezpečí. Je opravdu hodně drsný a ze života nás všech. Tedy i z mého. Ale zpět k otázce.

Máte chlapa?

Napadlo Vás, proč tomu tak není? Proč se chcete seznámit a potkáváte samá podivná individua, zadané muže a nebo mamánky? Mohu to shrnout do jedné věty – Potkáváte neperspektivní muže pro vztah, kteří vztah nechtějí s Vámi a nebo vy s nimi.

Byla jsem několik let vdaná. Po rozvodu jsem měla jednu vážnou známost, která zhynula na úbytě. A pak už jen takové krátké románky, pokud možno bez lásky a emocí. Až jsem potkala mého bývalého přítele. Na dovolené. Romantická láska, procházky po pláži za svitu měsíce. A vztah na dálku. I přes všechna úskalí fungoval, tak proč se nevzít a nebydlet spolu. Vše jsem nechala a odešla do zahraničí, za svým osudem.

Jenže můj osud si po čtyřech měsících našel pro něj osudovou ženu a mne vykopl na ulici.

A i já jsem potkala svého současného přítele. Mého největšího učitele a lásku. A díky němu jsem pochopila jak jsem na tom se vztahy a kde je zakopaný pes. Ještě než jsem došla k mému poznání, obviňovala jsem je, muže, že oni jsou příčinou rozpadu našeho vztahu, že oni jsou vinni. Já jsem přece bezchybná. Jenže –

Já se vztahu vlastně bojím. Bojím se milovat, cítím se nemilovaná.

Bojím se té šílené bolesti, kterou bych cítila, kdyby mě partner opustil. Paradoxně jsem vždy dělala vše pro to, abych byla opuštěna. Ve vztahu jsem totiž raději nebyla, emocionálně jsem si jej nedovolila. Svoje city jsem skrývala, nebyla jsem upřímná a neprojevovala lásku ženy. K mužům jsem se chovala spíš jako matka, s odstupem. Dávalo mi to moc a kontrolu. Nad vztahem a nad mojí případnou bolestí. Při každém sebemenším problému jsem balila kufry a odcházela. Odmítala jsem lásku, kterou mi moji partneři dávali, a ani jsem neviděla kolik mi ji dávali.

Až došlo k velkému poznání, že jsem se chovala jako rozmazlené děcko, čekající na velká gesta a projevy lásky, avšak sama zavřená v ulitě, nevystrčíc ani nos. Jako princezna, která čeká na prince na bílém koni a ještě ho pořádně zpéruje, jak přijel, co měl udělat a neudělal a pak se naštve, nemluví a nikdo neví proč. Docela tristní, že?

  • Když chci být chtěná, a jen dostávat. Mám muže, který mě nechce a ve vztahu jen bere.
  • Když odmítám lásku i vztah. Mám muže, který mě nechce.
  • Když nejsem rozhodnutá pro vztah. Nemám vztah.
  • Když nedávám lásku. Mám muže, který také neumí dávat.
  • Když ve vztahu dělám maminku. Mám syna místo muže.
  • Když neriskuju a mám strach. Mám muže, který se bojí.
  • Když se chovám jako malá holčička. Mám malého chlapce.
  • Když se chovám jako kráva. Mám vola.
Za to, jaké jsou moje vztahy, si vlastně mohu sama.

S tímhle uvědoměním jsem protrpěla víkend. Zažívala bolest z odmítnutí. Přišla jsem na to, co mi vlastně náš vztah ukazuje. Kdo je ve skutečnosti můj přítel. A jak jsem zodpovědná za to, co se mi děje.

A já se rozhodla! Rozhodla jsem se stát se z malé holčičky dospělou ženou.

Všechna naše bolest, které se bojíme v souvislosti se ztrátou milované osoby, je mnohem starší než náš vztah. A vůbec se netýká vztahu jako takového, partnera. Je to bolest, kterou jsme zažili jako děti a celoživotně ji potlačujeme, děláme, že neexistuje a bojíme se k ní jen na krůček přiblížit.  A partner ji jen probudí. Je to jeho dar, abychom se mohli podívat co se v nás vlastně děje.

Že je to jen a jen na mne jak se k tomu postavím. Jestli si donekonečna budu hrát na malou holčičku – v mém věku dost infantilní a nebo konečně budu dospělá zodpovědná žena. A pokud chci plnohodnotný vztah, nemohu sedět se založenýma rukama a čekat, ale něco proto udělat. Rozhodnutí stát se tvůrcem našeho vztahu. Přestat být obětí a skuhrat na osud, na to, že nemám toho pravého, že … bla bla bla.

S tímto vědomým jsem mého muže odprosila a požádala ho o odpuštění. I jemu jsem způsobovala bolest svým odmítáním. Šíleně jsem se bála, že mě pošle k šípku, protože moje neustálé odchody, návraty, ultimáta, by přestaly bavit úplně každého. Nevyhodil mě. A já si teď dám pořádného majzla. 🙂 On je totiž ten nejlepší chlap na světě. A s ním chci zestárnout.  A sdílet s ním vše, co nám život přinese. A že to někdy bude bolet? No a co, mnohem víc by mě bolelo, kdybych ho neměla, byla sama.

Stejně tak jsem napsala dopis i mému bývalému příteli. I jeho jsem poprosila za odpuštění. A mně se nesmírně ulevilo. Konečně jsem náš vztah ukončila.

Líbí se Vám článek? Prosím sdílejte:

Komentáře

Leave a Comment (0) ↓