Byla jsem orlem mezi slepicemi.

Chtěla jsem létat.

Věděla jsem, že jsem orel a že létat umím. Pamatovala jsem si, jak je to krásné a inspirující. Cítit vítr v peří a nechat se šlehat větrem do očí.

Chtěla jsem létat.

Jenže jsem byla neustále přesvědčována, že jsem slepice. Ne nadarmo mi neustále můj táta připomínal, že jsem jen slepice.

A tak jsem se naučila kvokat jako ony, ale uvnitř vřela vášeň pro létání, cítila jsem, že tam nepatřím,  že něco smrdí v království dánském.

Chtěla jsem létat.

I když stále cítím pachuť zklamání, že se mě ostatní snažili napasovat do formy. Do jejich představ o slepičím životě, do jejich životních zkušeností, do jejich víry co je a není možné.

Jejich urputnost zapříčinila pochyby o mně samé.

Sama sebe jsem zpochybnila,  zpochybnila jsem svoji schopnost létat, jen abych byla přijímána stádem slepic. Z lásky ke slepicím jsem potlačila sama sebe. Všechna příkoří a výsměch jsem obrátila proti sobě, jen abych někam patřila, abych byla přijímána a milována. Ztratila jsem sama sebe.

Chtěla jsem létat.

I za cenu, že nebudu již více součást slepičího stáda, že se mi ostatní slepice budou vysmívat, že budu neoblíbená, že nebudu přijímána a milována, že zůstanu sama…

Chtěla jsem létat. 

Létám.

V nebi je tolik orlů, kteří pochopili dříve než já.

Chtěla jsem létat, létám.

 

Líbí se Vám článek? Prosím sdílejte:

Komentáře

Kategorie: Blog

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.