… uvěřila jsem, že nejsem dost dobrá.
… uvěřila jsem, že nejsem dost dobrá, protože nejsem štíhlá.
… uvěřila jsem, že nejsem krásná, protože nejsem štíhlá.
… uvěřila jsem, že si nezasloužím být šťastná, protože nejsem štíhlá.
… uvěřila jsem, že nemohu žít, protože nejsem štíhlá.
Tloušťka je příčinou partnerského neštěstí
Slyšela jsem tátu, jak mojí mámě, té, kterou jsem nade všechno milovala, která byla měkká a krásně voněla, říká, že je tlustá a že se za ni stydí. Říkal to muž ženě, se kterou měl tři děti a sám nikdy nebyl štíhlý. Myslela jsem si tenkrát, že tloušťka je příčinou partnerského neštěstí, jenže on ji prostě neměl rád.
A když jsem jako děvče v pubertě slyšela moji babičku, jak hučí do mámy, že by měla zhubnout, lomcoval se mnou vztek a sama sebe jsem se ptala, jestli by ji měla radši, kdyby byla podvyživená rachytička.
A i já jsem začala slýchávat, abych se kontrolovala, abych nežrala, protože jinak budu tlustá. A říkala to moje máma, která to sama zažila…
Proto jsem se léta trápila různými dietami, můj metabolismus dostal pěkně na frak. Lymfatický systém je doteď tak zmatený, že vlastně nefunguje. Mé tělo je vystresované neustálým strachem se najíst, abych nepřibrala, a tak zadržuje všechno, co dostane.
Vzpomínám si, jak jsem navlečená do několika vrstev oblečení a ještě obalená igeliťákama, skákala hodinu přes švihadlo, protože pak zhubnu 15 KG!
Přitom když jsem se narodila, všichni se rozplývali, jak jsem krásná, jak dobře papám a přibírám. Nikdo neřešil jestli jsem tlustá, přijímali mě bezpodmínečně, ale pak se něco zvrtlo.
[highlight color=”autumn” style=”style-2″]A já jsem uvěřila, že jen štíhlá žena může být šťastná.[/highlight]
Štíhlost jako záruka trvalého štěstí
Uvěřila jsem lidem, kteří se sami neměli rádi, a já jim dovolila, aby ovlivnili můj pohled na mne.
Ztratila jsem veškeré sebevědomí, stala jsem se ustrašenou holkou, která si myslela, že je nejošklivější a nejtlustší na světě. Kontakt s chlapci byl mojí noční můrou, když mi někdo řekl, že jsem hezká, v duchu jsem se ptala, co ode mne bude za to chtít. Cítila jsem se bezcenná, bez hodnoty, bez jakéhokoliv práva.
Přestala jsem cokoliv chtít nebo požadovat, protože to přece není pro mne, to je jen pro štíhlé.
Situací, které poukazovaly na to, jak jsem tlustá bylo přehršel a já s každou další byla nejistější a ještě více zakomplexovaná.
Paradoxem je, že jsem vždy měla partnera, kterému se líbilo jak vypadám. takže jsem se vlastně trápila sama se sebou, všechno bylo v mé hlavě. Namlouvala jsem si, že to, jak vypadám, je vinno tím, jaký mám život. A kdybych zhubla, bude můj život zalitý sluncem, protože přece budu štíhlá, tedy bezchybná.
Jednou mi jedna lektorka položila otázku:
[highlight color=”autumn” style=”style-2″]Co by se stalo, kdybys byla o tvých vytoužených dvacet kilo lehčí? Co by se změnilo? Proč bys to chtěla?[/highlight]
Otázka jako řemen, neuměla jsem odpovědět a pak mi došlo, že by se nestalo vůbec nic. Nic tak zásadního, že jsem svému vzhledu přikládala důraz, který vlastně ani neměl. Posedlost tělem je vlastně zakamuflování jiného, daleko hlubšího psychického problému. Ono totiž to, jak vypadáme, má nějaký skrytý důvod.
[highlight color=”autumn” style=”style-2″]To, jaký člověk je, není vůbec závislé na vzhledu a to už stojí za přemýšlení.[/highlight]
